Rád jsem si prohlížel fotografie v albech jako dítě. A vadilo mi, že můj táta fotil vždy všechny fotografie stejně, jak jsme stáli v pozoru před nějakým objektem, například chatou. Používal starý ruský foťák a já jsem si jednou četl o tom jak fotit a toužil vyzkoušet, jestli to bude fungovat. A tak jsem si ten foťák půjčil a zkoušel nastavovat čas, clonu, ohnisko... Byla to věda, ale když jsem po vyvolání spatřil své první fotografie, zjistil jsem, že fotoaparát dokáže fotit ostré, dobře exponované snímky, než jaké dělal táta.

Později jsem si pořídil první zrcadlovku, začal číst v časopisech zabývajících se fotografií a chodil do přírody se stativem a zkoušel najít kouzlo fotografie a vtisknout do ní duši.

S nástupem digitální ery mě fotografování přestalo oslovovat a ztratilo svůj půvab, a i když jsem si pořídil později digitální zrcadlovku, chybí mi dodnes to napětí a očekávání, které jsem měl v období od stisknutí spouště do zhlédnutí fotografie. Postupem času však i digitální fotograie mi umožnila využít kreativitu a sžil jsem se s ní. 
 
Dnes již nefotím a tak zůstala alespoň tato mementa mého koníčku k nahlédnutí....a třeba se někdy k fotografii vrátím.